Šalamounské přání

neděle 1. leden 2012 23:26

22. září 2011 proslovil Benedikt XVI. v německém parlamentu řeč, která byla adresována primárně německým politikům, ale jejíž obsah je velice zajímavý i pro teology, filosofy a právníky. Kvůli jednomu delikátnímu filosoficko-etickému problému mě zmíněná řeč zaujala, a tak jsem si ji uložil v originálním znění s tím, že se k ní vrátím, až přijde čas. Ani mě nenapadlo, že se brzy setkám s českým překladem. Ten mě pohnul k tomu, abych sepsal následující článek, v němž bych rád přiblížil hlavní téma zmíněné řeči i otázky s ním související. Nakonec jsem zakončil článek jako „novoroční přání“, které je adresováno všem milým čtenářům tohoto blogu a vlastně všem z „globálního společenství sedmi miliard“.

Na úvod bych rád předeslal, že jsem překlad oné „Papst-Rede im Bundestag“ našel v Perspektivách (příloha Katolického týdeníku) a udělal mi opravdu radost. Chtěl bych tímto poděkovat především překladateli, jehož jméno mohu odhadnout s určitou pravděpodobností ze zkratky „pp“ na konci textu. Jelikož je v redakční radě Perspektiv jen jeden redaktor s těmito iniciály, nebude těžké uhodnout, o koho se jedná. Tímto mu tedy vyjadřuji dík. Ale nyní k Benediktově řeči.

 

Abychom pochopili její širší kontext, je třeba vzít v úvahu, že nejvyšší představitel katolické církve zde hovoří ke svým krajanům také jako „politik“ - jako představitel nejmenšího státu v rámci mezinárodního společenství. Zdůrazňuje odpovědnost, kterou cítí s ohledem na mezinárodní společenství. A myšlenky, které nabízí, se opravdu dotýkají jádra a základu společenského soužití, základu svobodného právního státu.

 

Svobodný, právní stát stojí a padá s kvalitní politikou. A politika není žádná neosobní veličina. Naopak. Obecné dobro stojí a padá s kvalitními politiky. Jde tu tedy o kvalitní osobnosti. Co je podstatnou schopností dobrého politika? Benedikt si pomáhá biblickým příběhem o králi Šalamounovi a ukazuje, že dobrý politik neusiluje primárně o bohatství, moc a vliv, ale o moudré a vnímavé srdce. Dobrý politik umí rozeznat dobro od zla. A umí toto poznání uplatnit v praxi pro dobro společnosti, kterou zastupuje. Jak jednoduché a prosté, řekl by filosof. Jak naivní, řekl by současník.

 

V Benediktově řeči nejde ovšem ani tak o vykreslení ideálního politika ani o výčet ideálních politických vlastností. Míří hlouběji. K jádru problému, které je filosofické (a teologické). Je totiž snadné odvolávat se na dobro a moudrost. Je snadné vykreslit ideální stav. Stěžejní otázky však zůstávají: Jak poznat s jistotou, co je správné? Jak poznat, co je opravdu dobré? A pokud se nám to podaří v teoretické rovině, jsme nanejvýš tak v půlce řešení. Zůstává totiž stále problém uvedení do praxe. Problém morální, etický a praktický: Jak realizovat poznané dobro?

 

Zůstaňme u první roviny problému. Jak poznat co je dobré a zlé? Jedná se o teoretickou rovinu. Poznáváme a jsme schopni poznat pravdu o sobě, o světě, o základech a podmínkách dobrého společenského a politického života?

 

Benedikt si přímo takové otázky neklade. V jeho řeči je však pozorný čtenář najde. Jedná se o výchozí podmínky možnosti žít dobrý život. S ohledem na politiku mluvíme o základech práva. O zdrojích práva. Jde o základy, které je možné položit jen na zdravé filosofii. Benedikt připomíná, kde leží základy evropské civilizace a západního práva. Vyrůstají z řecké filosofie a římského právního systému. Nemají primárně náboženský charakter! Ale s náboženstvím, rozuměj křesťanstvím, nejsou přesto v rozporu. Tvoří přirozený základ. Staví na přirozené schopnosti lidského rozumu poznat pravdu. Na přirozené podmínce, že realitu nevytváříme, ale více či méně dobře poznáváme a podle poznané pravdy řídíme své jednání.

 

Důraz na přirozené základy práva a morálky tvoří červenou nit Benedktovy řeči. Překvapivě. Nejde mu primárně o apologii křesťanství ani o indoktrinaci. Mluví jako filosof naznačující teologické souvislosti.

 

Ale zpět k první rovině problému. V dějinách Evropy, řekněme zhruba do přelomu středověku a novověku, nebyly přirozené zdroje morálky a práva více či méně zpochybňovány. Byly sice v těsné souvislosti s teologickým uchopením světa a člověka, ale, jak již bylo řečeno, šlo o přirozený základ na kterém teologie stála a nikoli o čistě teologickou teorii založenou na zjevení a „visící ve vzduchu“. Už na konci středověku, v souvislosti se spory okolo nominalismu a voluntarismu, se však tento přirozený základ začal zpochybňovat, lépe řečeno, jinak interpretovat. Pro ty, kdo si neudělají adekvátní představu o významu a souvislostech, které se pojí s těmito dvěma klíčovými pojmy, naznačím jen ve zkratce, o co jde. Nominalismus sehrál svou roli v tzv. sporu o obecniny. Podle nominalismu lidský rozum není s to poznat s jistotou obecná určení společná všem individuálním věcem. Tato obecná určení, např. lidská přirozenost, mají mimo oblast noetickou význam i pro metafyziku a etiku. Popřením jejich významu se tedy např. popírá eticky relevantní rámec lidské praxe. Voluntarismus k tomu připojuje důraz na primát vůle oproti rozumu (zjednodušeně řečeno), čímž celkově oslabuje racionální základ pro lidskou praxi. K tomu přistupuje samozřejmě dále i novověký obrat k subjektu a změna celkového pojetí přírody. Příroda a přirozenost věcí již nejsou místem, kde lze nalézt moudrost a pravdu. Svou roli zde sehrály filosofické teorie Descartesa, Bacona, Hobbese, Locka, Huma a dalších.

 

Tak Descartes rozdělil vše na dvě substance (res extensa a res cogitans), vzniká přehnaný dualismus, který ve finále končí degradací materiálního světa. Bacon, pionýr moderní vědy, prosazoval poznání jako nástroj k ovládnutí přírody, aby ji člověk mohl dobře využít, konečné důsledky jeho přístupu řešíme v současné ekologické krizi (ač to myslel tenkrát v zásadě dobře). Hobbes, první z teoretiků společenské smlouvy, předpokládal na rozdíl od Aristotela, že člověk je člověku vlkem, předpokládal jakousi přirozenou válku všech proti všem, kterou musí korigovat stát jakožto garant a zmocněnec, aby se nikdo nemusel bát o holý život. Locke, prosazující empirická kritéria definice pojmu lidské osoby mající základní práva (a povinnosti), by si klidně s leckterými dnešními embryology a genetickými inženýry mohl podat ruku (anebo by možná zděšeně zíral, kam až došel scientistický empirismus).

 

A nakonec David Hume, britský filosof, jako první předložil tzv. „Sein-Sollen“ problém, o kterém pojednává i Benedikt ve své řeči. Ve filosofii je znám jako tzv. Humův zákon, který říká, že nelze bez zdůvodnění přejít od deskriptivních, faktuálních tvrzení („sein“) k tvrzením normativním, hodnotovým („sollen“). Toto je ona delikátní filosoficko-etická otázka, díky které mě celý text velmi zaujal. A jak ji řeší Benedikt? Jak souvisí s předchozím teoretickým problémem poznání pravdy? Určitě více než by se na první pohled zdálo.

 

Benedikt se nepouští do složitých filosofických rozborů. Jeho argumentace spočívá v tom, že proti sobě staví pozitivistické pojetí lidského rozumu (lidské přirozenosti) a pojetí tzv. celistvého rozumu (celistvé lidské přirozenosti). Poukazuje na to, že druhé pojetí má dlouhou tradici a začíná setkáním stoické filosofie, římského práva a posléze křesťanství, které vědomě od počátku chápalo zdroj práva a etiky v lidské přirozenosti a rozumu. Historicky pozdější, pozitivistické pojetí, chápe lidskou přirozenost pouze funkcionálně, řekli bychom striktně empiricky. To samo o sobě může být v jistém ohledu legitimní. Podle Benedikta to ovšem neumožňuje dešifrovat etické poselství, které lidská přirozenost skrývá. Abychom toto poselství byli schopni dešifrovat potřebujeme, říká Benedikt, znovu najít velikost, celistvost lidského rozumu, který byl v pozitivistickém pojetí místo za nástroj poznávání pravdy považován mylně za nejvyšší kritérium pravdy (a tím vlastně redukoval sám sebe). Ukazuje se, že v tomto bodě je zásadně určující epistemologické východisko Benedikta. Ačkoli je z textu zřejmé, že jeho epistemologické východisko není pozitivistické, přesto pozitivismus nedémonizuje, ale jen upozorňuje, že není schopen dostát požadavkům, jež klade současná historická situace. Pozitivistický světonázor přirovnává totiž k betonové stavbě bez oken, s umělým světlem a klimatizací, v níž vegetující lidé sice mohou žít v domnění, že okolní svět neexistuje, ale současně čerpají ze zásob okolního světa a celá jejich existence včetně existence betonové stavby je bez okolního světa nemyslitelná. Tento obraz mu slouží k ilustraci současné situace lidstva, které je postaveno díky ekologickým a ekonomickým krizím před zásadní otázky: Je snad s naším nakládáním s přírodou něco v nepořádku? Není hmotný svět jen materiálem pro manipulaci s cílem dosáhnout co největšího momentálního užitku (a požitku)?

 

Benediktovi jistě nešlo o lacinou popularizaci tíživých témat dneška. Hovořil k německým politikům a tím nepřímo ke všem politikům, aby jim nabídl sice staré hodnoty křesťanské Evropy, nikoli však zastaralé – a jak se ukazuje, určitě také nikoli neaktuální. V současnosti, kdy člověk disponuje nebývalou mocí, poukázal na odpovědnost, která pramení z pravdivého poznání situace člověka, z pravdivého poznání celistvé lidské situace. Pro dnešního politika, stejně jako pro legendárního Šalamouna, je stěžejní schopnost celistvého rozumu, schopnost rozeznávat dobré od zlého. Tím se opět dostáváme k oné delikátní filosoficko-etické otázce: Jak od toho, co je, dospět k tomu, co má být? Řečeno jednoduše: Jak dešifrovat etické poselství, které skrývá přirozený svět a lidská přirozenost?

 

Odpověď na tuto otázku jistě není jednoduchá. Benedikt si připravuje půdu a odpovídá opět určitým příměrem. Stejně jako v současnosti hovoříme o významu ekologie, když se ptáme, zda není něco v nepořádku v tom, jak zacházíme se světem přírody, měli bychom zaměřit pozornost také na tzv. ekologii člověka (Benedikt používá označení „ekologie“ jednak v dnes běžně frekventovaném smyslu jakožto ochrany přírody a environmentálního přístupu, tak zde i s ohledem na člověka. Osobně bych označení „ekologie“ v tomto smyslu nepoužíval, ačkoli je zřejmé, že Benedikt jen přejímá výrazovou konvenci, která se ujala, byť nepříliš šťastně, v zahraničí i u nás. Pozn. autora). Podle Benedikta by tedy člověk zkoumající celek biosféry, do které zasahuje více či méně rušivě, měl zkoumat a snažit se dešifrovat i celek své existence. I člověk má svou přirozenost, kterou by měl respektovat. Přirozenost, se kterou by neměl manipulovat. Opět se dostáváme k důležitému významu jaký má nikoli epistemologické východisko, ale nyní filosoficko-antropologické. Benediktovým východiskem je pojetí, že člověk není jen sebeuskutečňující se svobodou, nikoli jen tělem a vůlí, ale tělesně-duchovní bytostí, jejíž přirozenost ji dává určité limity a obsahuje ovšem také právě ono etické poselství, které je člověk schopen dešifrovat. Ale jak ho dešifrovat?

 

Benediktova odpověď se v této první rovině týkající se problematiky pravdivosti poznání, jak jsme zmínili výše, dostává postupně od filosofie k teologii. Pravda o světě a člověku, skrývající se jako šifra v přirozenosti věcí a v přirozenosti člověka, předpokládá vedle lidského rozumu i jiný rozum. Benedikt ho nazývá tvořivým, objektivním rozumem – tvořivým Duchem (Creator Spiritus). Zde se dostává na půdu teologickou. Tento předpoklad ovšem, jak můžeme jistě souhlasit, není neslučitelný ani s vědeckým pojetím světa (viz např. teorie Intelligent design (ID)). A není v rozporu ani se zdravým rozumem (viz např. filosofické „cesty“ k poznání existence Nejvyšší Bytosti). Existuje-li totiž kromě lidského rozumu i onen tvořivý Rozum, není nesmyslné předpokládat, že v přirozenosti věcí a člověka lze odkrýt jeho stopy nebo dokonce ono etické poselství. Pokud předpokládáme, že onen tvořivý Rozum je dokonalejší než lidský a spojený podobně jako lidský s konkrétní Vůlí, není naivní s ním počítat.

 

Benedikt uzavírá svou řeč k německým politikům otázkou: Co by si asi přáli dnešní zákonodárci, kdyby měli možnost jako Šalamoun získat nějakou schopnost usnadňující politické rozhodování? A zároveň i na řečnickou otázku odpovídá. A jistě není těžké uhodnout jak.

 

Pro řešení ekologických a ekonomických problémů dneška bude skutečně rozhodující, co si budou přát tváří v tvář současným výzvám naši čeští politici, politici ostatních států světa – a hlavně: Co si budem přát my, jednotliví lidé. Osobně bych si přál růst v poznání, které mě povede k pokoře a vděčnosti za dar života. A také onu šalamounskou moudrost a vnímavé srdce, abych dokázal rozlišovat dobro od zla. Rád bych to popřál i tobě, čtenáři, a všem nám z „globálního společenství sedmi miliard“, pro které začíná další rok. Podle jednoho rakouského myslitele budou v následujícím roce a v dalších letech stále důležitější ctnost spravedlnosti, odpovědnost a smysl i cit pro společenskou a sociální dimenzi života. Určitě přitom budeme potřebovat právě onu šalamounskou moudrost a vnímavé srdce. PF 2012!

 

 

Vojtěch Šimek

Danapane Klozare21:2723.1.2012 21:27:42
karel klozarDano...21:5522.1.2012 21:55:32
Danato je zajímavý postřeh08:5916.1.2012 8:59:19
Na řečnickou otázku19:2711.1.2012 19:27:23
Danauf, Vy mi dáváte, Vojtěchu09:546.1.2012 9:54:30
karel klozarskvely clanek...18:414.1.2012 18:41:56

Počet příspěvků: 8, poslední 23.1.2012 21:27:42 Zobrazuji posledních 8 příspěvků.

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Philosophia nos et alia multa et hoc, quod est difficillimum, docuit, ut nos ipsos nosceremus.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Co právě čtu

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky