Geny, osud a výchova dětí

pondělí 29. srpen 2011 21:46

Z kongresu ve Vídni jsem si přivezl v neděli večer kromě mnoha zážitků, nových poznatků a knih o etice i noviny Die Furche. Když jsem je doma otevřel, praštil mě do očí článek s nadpisem Gene sind kein Schicksal (Geny nejsou žádný osud) a hned v pondělí při snídani jsem si ho s chutí přečetl. Článek je založen na krátké přednášce lékaře a teologa Matthiase Becka, kterou jsem následně našel na youtube.com. Přednášku jsem si ihned pustil a doplnil si tak informace z článku. Krátké shrnutí přináším zde. Navazuje na problematiku determinace versus svoboda, kterou jsem otevřel v předchozích článcích.

 

Rakouský lékař a teolog Matthias Beck říká, že genetické poruchy nevedou automaticky k propuknutí nemoci (nebo postižení). Každý z nás má průměrně 8-10 potencionálních genetických poruch (různé závažnosti). Náš organismus je však velmi flexibilní systém, v němž reagují vzájemně tyto faktory:

 

  • geny

  • prostředí

  • mozková činnost

  • psychický stav (včetně pocitů, myšlenek apod.)

 

A právě mozek je bezprostředním nástrojem pro aktivaci a deaktivaci mechanismů v genech. Kromě genetiky se dostává do hry i epigenetika, která sleduje změny v genové expresi. Vyplývá z toho důležitá souvislost: vnitřní život člověka má vliv na aktivaci a deaktivaci genů (přes vrozenou + adaptivní imunitu) – a tím na genetickou úroveň.

 

Beck v této souvislosti zmínil knihu německého neurobiologa a psychiatra Joachima Bauera, která má podtitul Wie Beziehungen und Lebensstile unsere Gene steuern (Jak „řídí“ vztahy a životní styl naše geny). Kniha potvrzuje Beckovu tezi, že „informace“ k určité nemoci nebo postižení nespočívá POUZE v genetické výbavě!

 

Z tohoto hlediska vidíme důležitou souvislost. Kromě fyzického metabolismu (strava, prostředí apod.) závisí naše zdraví i na psychickém „metabolismu“ (vztahy, pocity, myšlenky). V této souvislosti zdůrazňuje Bauer, jak nevratně se vtiskuje do organismu i psychiky dětí v prvních třech letech vše, co je obklopuje (dobré zázemí, láska, přijetí – ale i zneužívání, násilí a zanedbávání). Zásadní roli zde hrají rodiče a první sociální kontakty (postoje, jednání, vyjadřování, hodnoty apod.)

 

Geny tedy nepředstavují absolutní determinaci. Vše záleží na vzájemné interakci mezi geny, prostředím, mozkovou činností a psychickým stavem. „Informace“ z oblasti empirie jsou tak v živé a dynamické interakci s „informacemi“ neempirickými. Beck hovoří dokonce o vzájemném přiblížení staré filosofické neempirické tradice (Aristotelés, Tomáš Akvinský) a nejnovějších empirických poznatků.

 

Z etického hlediska z toho vyplývají přinejmenším tyto naléhavé otázky: Je špatná genetická prognóza dostatečným důvodem pro definitivní znemožnění dalšího vývoje? Je genetická výbava jediným určujícím faktorem pro další vývoj?

 

(Přednáška Prof. Dr. Matthiase Becka, ze které jsem čerpal, je ke slyšení na youtube.com)

 

 

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Philosophia nos et alia multa et hoc, quod est difficillimum, docuit, ut nos ipsos nosceremus.

REPUTACE AUTORA:
0,00