Záhada vědomí

středa 17. srpen 2011 17:22

Začátkem devadesátých let 20. století se rozvinul diskurz mezi filosofy, neurobiology, psychology a dalšími specialisty. Podnět vzešel ze strany přírodních věd, neboť nedokázaly uspokojivě objasnit a vysvětlit oblast psychicko-vědomého prožívání neboli oblast mentálních stavů. Zmíněný diskurz lze nazvat filosofií vědomí a navazuje na problematiku, kterou jsem otevřel v posledním článku o svobodě a determinismu.

Jedná se o interdisciplinární diskurz jehož předmětem je oblast lidského ducha. Ta se totiž vzpírá metodicko-abstraktnímu přírodovědeckému vysvětlení a zůstává jako jakýsi cizorodý metafyzický element doménou neempirické transcendentální, fenomenologické a existenciální filosofie (a samozřejmě i např. klasické středověké filosofie). Principiální rozdíl mezi psychickým a fyzickým, mezi vědomými prožitky a neurologicky, biochemicky popsatelnými procesy v mozku, je intuitivnímu, běžnému chápání zřejmý. Přesto představuje podle současného německého filosofa Thomase Metzingera otázka lidského (sebe)vědomí druhou nejzažší mez lidské touhy po poznání (vedle otázky vzniku kosmu). Interdisciplinární diskurz se proto problém snaží popsat a objasnit. O co jde?

 

Hlavním předmětem výzkumu jsou tzv. qualia, což je označení pro stavy, jimž náleží vědomá kvalita; jedná se o vnitřní, subjektivně prožitkové, nerelační stavy, jež mají fenomenální obsah (překvapení, proces učení, rozhodování apod.). Vyznačují se aktuální prožitkovostí, jak to formuloval např. známý americký filosof Thomas Nagel. Říká, že organismus má mentální stavy tehdy, „když něco jako být tímto organismem – je něčím pro tento organismus (if there is something it is like to be that organism – something it is like for the organism)“. Takové stavy jsou intencionální (vědomí něčeho), pro prožívajícího bezprostředně transparentní a mají specifickou subjektivní perspektivitu – tzn. prožíváme je v 1. os., ve své vnitřní perspektivě, jako své prožitky; vyznačují se také časovou přítomností a jsou tak základem našeho subjektivního vědomí času. Thomas Nagel objasňuje problém empirické rekonstrukce qualia na příkladě mouchy: I kdybychom rozložili její mozek na nejmenší části a měli detailní poznatky o všech procesech, přesto nám to neotevře prožitkovou perspektivu, kterou taková moucha má. Analogicky to platí i o člověku: I kdybychom měli všechny informace o stavech a procesech nějakého lidského mozku, nikdy nebudeme moci objasnit qualia tohoto člověka.

 

Na tom je založen tzv. qualia-problém, který spočívá v tom, že nemůžeme definovat jednoznačnou spojitost mezi mozkovými procesy a qualii. Chybějící spojitost mezi mozkovými procesy a vědomými prožitky se zdá být pro přírodní vědy fatalní. Máme tu „záhadu vědomí“.

 

Diskurz filosofie vědomí navrhl několik řešení vztahu mezi mozkovými procesy a qualia. Vposledku jde o protiklad dvou následujících pozic:

 

  • naturalismus nebo fyzikalismus, který říká, že qualia lze dostatečně vysvětlit přírodními vědami; qualia jsou redukována na fyzikální, neurobiologicky či chemicky popsatelné procesy v mozku (redukcionismus); vědomé prožívání je tak eliminováno na iluzorní, vědecky nevýznamný konstrukt – epifenomén fyzikálních procesů. Výsledkem je často striktní materialismus

  • opačná pozice vychází z teorií, jejichž základem je teze, že qualia vědomého prožívání (především sebe-vědomá k subjektu vztažená qualia) nelze naturalisticky či fyzikalisticky redukovat, neboť možnosti přírodovědeckého vysvětlení tu narážejí na principiální hranice

 

Následující text od Thomase Nagela formuluje základní problém naturalistické redukce takto:

 

Teorie fyzikálního základu mentálních jevů musí vysvětlit mnoho věcí. Ale zdá se, že to je to nejtěžší. Je nemožné vyloučit fenomenologické vlastnosti zkušenosti z redukce stejným způsobem, jako se fenomenální vlastnosti obyčejné substance vylučují z fyzikální nebo chemické redukce těchto vlastností – totiž tak, že se vysvětlují jako účinky na vědomí lidského pozorovatele. Má-li být hájen fyzikalismus, musí být fyzikálně vysvětlovány samy fenomenologické vlastnosti. Ale když zkoumáme jejich subjektivní charakter, zdá se něco takového nemožné. Důvodem toho je, že každý subjektivní jev je spojen s určitou perspektivou, a zdá se nevyhnutelné, že objektivní fyzikální teorie od této perspektivy abstrahuje. (citováno z: Anzenbacher A., Úvod do filosofie, Portál, 2004).

 

Z výše uvedeného vyplývá toto:

 

  • fyzikalistický redukcionismus neobjasňuje uspokojivě skutečnost qualií

  • mozek jakožto fyzický orgán (empiricky pozorovatelný) není jediným principem lidského (sebe)vědomí a s ním spojených subjektivně-prožitkových stavů a procesů (např. svobodného rozhodování). To ovšem neznamená, že mozek jako orgán smyslovosti není předpokladem pro duševní činnost!

  • oprávněně lze proto postulovat duchovní princip (ve smyslu klasického pojmu duše apod.)

 

Jestliže jsou qualia podmíněna duchovním principem, můžeme předpokládat, že duchovní princip působí na fyzické procesy, a docházíme k zásadnímu bodu: K mravně relevantnímu sebeurčování na základě svobody. V případě že toto popřeme ve smyslu fyzikalistického redukcionismu, je veškerá kauzalita (lidského jednání) kauzalitou přírodní a pohybujeme se v oblasti přírodního determinismu – naše svobodné rozhodování je pouze iluzorním epifenoménem tvrdé fyzikální příčinosti.

 

Další, co si musíme uvědomit, je, že i přírodovědecké teorie vznikají nutně úsilím subjektově-vědomé práce, tedy za pomoci qualií, bez nichž by fyzikální realita nedošla cti stát se objektem jakékoli teorie. Nebo snad lze bádající subjekt „redukovat“ na pouhý epifenomen? V tomto bodě je další slabina fyzikalistického redukcionismu, která ukazuje na vnitřní rozpornost této pozice.

 

V neposlední řadě eliminuje fyzikalistický redukcionismus v člověku právě to, v čem je odedávna založena jeho důstojnost: Sebe-vědomou, rozumově-svobodnou subjektivitu. Chemicky popsatelné procesy v mozku si takovou důstojnost jistě nezaslouží. Problematika filosofie vědomí ukázala jasně, že i v současných vědeckých kruzích stojí teorie striktního materialismu na vratkých základech.

 

 

 

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Philosophia nos et alia multa et hoc, quod est difficillimum, docuit, ut nos ipsos nosceremus.

REPUTACE AUTORA:
0,00