Svoboda nebo determinace?

úterý 16. srpen 2011 15:41

V návaznosti na událost Prague Pride i na svůj poslední článek na tomto blogu si dovolím napsat dodatečně ještě pár myšlenek. Otázka homosexuality je širokou veřejností vnímána převážně z pohledu speciálních věd (medicína), a proto bych rád, alespoň jednoduše, nastínil pohled věd univerzálních (např. filosofie).

Vycházíme-li z předvědecké zkušenosti běžného člověka, ze které vychází i filosofie, předpokládáme, že člověk většinou jedná ze svobodných pohnutek a je za své jednání odpovědný (viz např. trestní odpovědnost). Autonomní sebeurčování jednotlivce je dokonce v dnešní době ceněno jako jedna z nejvyšších hodnot vůbec (právo být sám sebou ve všech ohledech). Právo na svobodné sebeurčení pak nachází své vyjádření v různých oblastech lidské praxe i lidského smýšlení. V tomto bodě by jistě většina lidí souhlasila, vždyť kdo by upřel sám sobě právo na svobodné sebeurčení?

Podíváme-li se blíže na základ a podmínky, ze kterých tato autonomie svobody vyrůstá, můžeme zjistit následující. Schopnost autonomie vyrůstá z jisté nezávislosti na smyslově-empirických podnětech a příčinách. Konkrétně to znamená, že např. momentálně nastydlý člověk jdoucí okolo stánku se zmrzlinou, si zmrzlinu nekoupí, i když na ní má hroznou chuť. A to čistě na základě racionální úvahy o možných nepříjemných následcích (např. angína). Paradoxně nám ovšem tato racionálních schopnost (respektive s ní spojená vůle) umožňuje učinit i pravý opak: Rozhodneme se zmrzlinu koupit i navzdory bolestem v krku. A v obou případech můžeme tvrdit, že jsme si zmrzlinu koupili na základě svobodného rozhodnutí.

Vedle svobody a autonomie se však také hovoří o tom, že lidské jednání je různými způsoby determinováno a limitováno. O co se jedná? Z běžné zkušenosti víme, že kromě vnějších determinací (např. fyzických) máme i determinace vnitřní (např. psychické) – zjednodušeně řečeno. Na příkladu se zmrzlinou by to mohlo probíhat např. takto: Stánek se nachází na druhé straně řeky bez mostu. V případě, že jsme se opravdu rozhodli si zmrzlinu dopřát, neváháme, řeku přeplaveme a dosáhneme cíle, který jsme si předsevzali. V případě, že jsme nějak fyzicky neschopní k přeplavání řeky (např. nám chybí končetiny), nám tato determinace úmysl znemožní. Může se ovšem také stát, že jsme k přeplavání fyzicky schopní, ale trpíme např. chorobným strachem z vody a skočit do hlubší řeky by se rovnalo téměř pokusu o sebevraždu. V tom případě se jedná o determinaci vnitřní. V obou případech si však tyto determinace uvědomujeme a zároveň dokážeme více či méně odhadnout, zda je dokážeme překonat nebo jsou jednoduše nepřekonatelné. Všeliké determinace naší schopnost racionální úvahy (a z ní vycházejícího svobodného rozhodnutí) v podstatě nijak nezmenšují! Snad jen v případě, že se jedná o těžké a závažné onemocnění, které úplně znemožňuje jak racionální úvahu tak i svobodné rozhodování.

 

V případě homosexuality je proto třeba se ptát, zda se jedná o determinaci, která zcela znemožňuje svobodné rozhodování. Tedy: Zda dotyčný takto jednat zkrátka MUSÍ. To považuji za klíčovou otázku.

Filosofie se ptá po člověku jako bytosti, která není určována pouze smyslově-empirickými podmínkami, neboť v případě, že by tomu tak bylo (a to musí uznat každý rozumný člověk), museli bychom se rozloučit s představou autonomního, svobodného člověka jako sebeúčelu – a o to každému z nás v podstatě jde.

 

Z povahy věci vyplývá, že speciální vědy se zabývají pouze empirickými podmínkami empirického. Je-li homosexualita dána empiricky (což tvrdí někteří zástupci speciálních věd), je třeba se ptát, nakolik je opravdu determinujícím faktorem, který znemožňuje svobodné rozhodnutí. Pokud je homosexualita dána neempiricky, pak přestává být determinací a je v zásadě svobodným rozhodnutím. A určitě nejde o jednorázové a jednou provždy definitivní rozhodnutí, které by automaticky znemožnilo pozdější svobodnou reflexi či dokonce změnu jednání (a smýšlení).

Pokud tedy přijmeme předpoklad, že člověk je určován i neempiricky (tzn. rozhoduje se svobodně a autonomně), musíme přijmout i předpoklad o praxi s morální relevancí. V návaznosti na to se ovšem naskýtají otázky další. Např.: Považují všichni morální rozměr své osoby za směrodatný? Znemožňuje geneticky podmíněná homosexualita zcela svobodné rozhodnutí proti homosexuální praxi?

 

 

 

 

 

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Philosophia nos et alia multa et hoc, quod est difficillimum, docuit, ut nos ipsos nosceremus.

REPUTACE AUTORA:
0,00