O (ne)smrtelnosti člověka

neděle 17. červenec 2011 19:18

Nedělní odpoledne mě přímo vybízí k přemýšlení nad nějakým vznešeným tématem. Poslední téměř dva měsíce jsem se zabýval převážně materiálními starostmi. Zařizování hypotéky spojené s koupí bytu, příprava na konkurs, pracovní starosti a studijní povinnosti. Ve chvilce oddechu, nad knihou dějin středověké filosofie, v nedělním odpoledni, si dovolím, pro mnohé možná luxusní, úvahy nad lidskou (ne)smrtelností.

Ano, v tom rumraji a kolotoči je dobré se zastavit. Nevím jak pro ostatní, ale pro mě je téměř jakákoli kniha s filosofickou nebo teologickou tématikou dobrým prostředkem nejen ke studiu, ale také k meditaci. Právě jsem dočetl kapitolu s názvem Albertus Magnus. Podnítila mě k tomu, abych zapnul notebook a začal psát.

Téma o (ne)smrtelnosti mi naskočilo díky Albertově antropologii. Nebyl prvním, kdo nazval lidskou duši forma corporis, ale jeho nauka o individuální, rozumové, ex nihilo stvořené, na těle částečně ve svých nejvyšších intelektuálních schopnostech nezávislé a přesto s tělem vzniklé a tělo ve všech oblastech (vegetativní, smyslové, duševně-duchové) formující duši (jako sjednocující entelechie) mě doslova potěšila na duši i na těle. A přivedla k následujícím úvahám:

 

Snad každý člověk by si přál být nesmrtelný. Má to však jeden háček. Nesmrtelnost uvažovaná jako nekonečné pokračování života vezdejšího, se všemi jeho peripetiemi a přibývajícími nemocemi, nenabízí příliš lákavou vyhlídku. Nesmrtelnost tedy ano, ale buď ve stále svěžím těle a v dobré mysli nebo nějaká jiná, posmrtná, dokonalá existence. Tyto dvě varianty by si většina z nás přála. První z nich, nekonečná pozemská existence, nasadila brouka do hlavy např. židovskému filosofu Hansu Jonasovi. Má pravdu v tom, že by se tímto způsobem nemohl donekonečna navyšovat počet lidí na Zemi. Neměli by nakonec kde žít a co jíst. Další námitka, kterou uvádí, říká, že by nesmrtelní lidé nakonec přestávali mít zájem žít, neboť by s přibývajícími stovkami let získali takové zkušenosti, že by je už nemohlo téměř nic překvapit (parafrázuji s trochou nadsázky). Druhá varianta, posmrtná existence, nás přivádí zpět k základní otázce: Je tvrzení o nesmrtelnosti člověka jen ryze náboženskou představou, obranným mechanismem smrtelníka, projekcí neklidného mozku?

 

Rozdělme si lidi podle názorů na nesmrtelnost:

 

1. materialisté jsou přesvědčeni, věří, popř. mají za vědecky dokázáné, že lidský život po smrti už nepokračuje. A je to veskrze střízlivá, pragmatická, dá se říci skromná teze. Jsou mezi nimi někteří, kteří pokračování života po smrti nevyvrací ani nezastávají - jsou materialistickými agnostiky. Nesmrtelnost někteří z nich chápou jako pokračování existence rodu (žijí ve svých potomcích). Jiní, snad více individualističtí, spatřují nesmrtelnost v tom, co vykonali, co po sobě zanechali, jak se na ně vzpomíná, jaký odkaz předali dalším generacím.

2. vyznavači reinkarnace mají představu o nesmrtelnosti jinou. Oproti ryzím materialistům vstupuje do hry duše. Ta se podle zákona karmy převtělováním očišťuje, aby se (řečeno zjednodušeně) posléze rozplynula v nirváně či Absolutnu. Logicky se mi tu naskýtá otázka, zda celý ten řetězec inkarnací, ustící do rozplynutí individuality, má smysl. Klíčová otázka v teorii reinkarnace, domnívám se, zní: Očišťuji se proto, abych si identitu zachoval, prohloubil nebo abych ji ztratil, rozplynul se v Absolutnu? Důležité je také, co se vlastně nirvánou a sjednocením s Absolutnem myslí. Pokud má panteistický charakter, zůstává stále otázka smyslu a důvodu vzniku individuality. Další klíčová otázka se týká významu těla a tělesnosti. Je identita dána pouze duší? Je tělo pouze jakýsi kabát, který měním tak dlouho, až už ho nepotřebuji? Těmito otázkami se dostáváme k třetí kategorii.

3. do ní spadají další vyznavači nesmrtelnosti. S vyznavači reinkarnace mají společné rozlišování mezi tělesnou a duševně-duchovní složkou člověka. Nebudu se na tomto místě obšírněji rozepisovat o problematice psychofyzického problému, který se táhne dějinami filosoficko-teologického myšlení a dotýká se v podstatě i teze materialistů (někteří z nich totiž míní, že duševně-duchová činnost může být jakousi nadstavbou, epifenoménem tělesných funkcí, nicméně smrtí těla zaniká) a především problematiky původu, charakteru a posmrtném cíli či trvání lidské duše (viz Platónova preexistence duší, gnostický dualismus a další). Třetí představa o nesmrtelnosti vychází z předpokladu psychofyzického problému a říká, že lidská duše je zárukou nesmrtelnosti – podobně jako představa druhá; avšak s tím rozdílem, že význam má nejen duše. Individualita je totiž tvořena nejen duší, ale také určitým konkrétním tělem. Tím se dostáváme k biblickému pojetí nesmrtelnosti, které zahrnuje také tělo. Vrcholem a zároveň největší záhadou tohoto pojetí je vzkříšení Ježíše Krista a jeho příslib rozšířený na celé lidstvo – všechny lidi, kteří kdy žili. Nesmrtelnost v tomto případě znamená nesmrtelnost celého člověka.

 

Moderní věda ovšem pojem duše neakceptuje, neboť se prý nedá empiricky ověřit. Proto odsouvá všechny takové teorie do oblasti filosofických a teologických spekulací. A pokud se jim nevěnujeme nebo je pokládáme za zbytečné, nechává nás v této otázce bez definitivní odpovědi. Avšak člověk, a to je velice zajímavé, se s tím jen tak lehce nespokojí. Hledá odpovědi na tuto zásadní otázku své existence. Striktně vzato se to každý dozví nejpozději v okamžik své smrti. Z toho důvodu to bude okamžik velmi překvapivý. Pro někoho více, pro jiného méně. V této souvislosti se mi vybavuje diskuzní hláška jistého člověka pod vydařenou recenzí Terezy Matějčkové na www.ceskapozice.cz: „Bůh není, to za prvé. Za druhé: Náboženství je útěkem slabých od každodenní tvrdé reality, se kterou si nevědí rady. (...) Všem věřícím doporučuji při návštěvě Tesca podívat se na ten dlouhatánský pult s chlazenými kuřaty – nic jiného po své fyzické smrti nebudeme ani my...“. Ano, i s takovou perspektivou se dá žít. Nepochybně.

 

Celá problematika (ne)smrtelnosti člověka má však mnohem širší souvislosti. Naše představy a přesvědčení, naše víra i nevíra, se odrážejí do kritérií a měřítek našeho jednání. Jiná etická měřítka má „budoucí chlazené kuře“, jiná ten, kdo si je vědom, že smrtí jeho život nekončí. A i to neplatí všeobecně. Často jsou právě náboženští fundamentalisté kritizováni za nejhorší činy proti lidskosti. A to dává argumenty těm, pro které je posmrtný ráj jen berličkou slabých a naivních. Inu, musíme si každý zkrátka počkat. Anebo stavět pomníky, psát knihy, plodit děti a tak dále. Abychom zůstali nesmrtelní alespoň nepřímo. Touha po nesmrtelnosti je totiž člověku, zdá se, vrozená. A každý by přece chtěl být nesmrtelný – nebo se mýlím?

 

 

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Philosophia nos et alia multa et hoc, quod est difficillimum, docuit, ut nos ipsos nosceremus.

REPUTACE AUTORA:
0,00