Spor o ideologie

úterý 18. leden 2011 19:17

Parlamentní listy zveřejnily názory stranických kolegů na to, jaký „ideologický kurz“ by měl volit jejich spolustraník Tomáš Chalupa (ODS), nový ministr životního prostředí. V zásadě se shodují na správnosti neideologického, racionálního přístupu proti kterému staví tzv. zelenou ideologii. Čtenář si ovšem v ten okamžik musí nutně položit otázku, zda styl předchozího ministra životního prostředí byl opravdu neideologický a racionální, když skončil tak, jak skončil. To je první otazník. Druhý otazník spočívá v tom, nakolik je tzv. zelená ideologie vůbec ideologií. A snad největším otazníkem, vznášejícím se nad celým článkem i nad hlavami politiků (a potažmo všech lidí), je hledání ideální ideologie.

K první otázce: Racionalita by podle logických zásad neměla vést ke korupci (a zde je třeba uvést latinské úsloví: coruptio optimi pessima, čímž chci jen naznačit, že čím vyšší funkce, tím horší je její zneužití a pokřivení). Korupce by byla myslitelná jen v případě, že se jedná o tzv. stranickou racionalitu, která neměří všem stejně a jejím stěžejním zákonem je zákon o zachování strany (rozuměj její existence, její prosperity, vlivu apod.). Pak už se ovšem nebezpečně blížíme k tomu, co jsme se domnívali v roce 1989 překonat.

 

K druhé otázce: V dnešní době se rozumí tzv. zelenou ideologií postoj člověka, který, jak zmiňuje v článku europoslanec Strejček, zachrání spíše žábu, než člověka. Už tento příměr je sám o sobě poněkud absurdní. A Pavel Bém to korunuje větou, když mluví o tom, jaká že to má být ona ideální ideologie, kterou si má nový ministr životního prostředí vybrat: „Určitě ne ta militantní, postavená na takzvané ´zelené energii´, která způsobila, že dnes máme nejdražší energie a zničenou krajinu fotovoltaickými elektrárnami. Určitě ne ta, která dává práci právním kancelářím ekoteroristických organizací, kterým jde o všechno jiné než o ochranu životního prostředí.“ Člověk znalý problému o legislativním přehmatu podpory OZE a následné fotovoltaické spekulantské horečce si jistě myslí své. A je mu jasné, že za ceny energií nemohou technologie jako takové, ale ti, kteří nastavili zvýhodněné podmínky, kterých se mohli dopředu vyvarovat. Ale zpět k zelené ideologii. Tato ideologie je ve své podstatě postavena na tom, že přisuzuje hodnotu nejen člověku, ale i dalším živým (a případně neživým) částem přírody – a hlavně přírodě jako celku. A to je mnohem více racionálnější a perspektivnější než zaslepená víra v omezenou racionalitu pokroku či krátkodobé prosperity. Pokud se totiž technologický pokrok sám stane nejvyšším předmětem ideologie, může v konečném důsledku zničit život jako takový. Háček je totiž v tom, že si člověk myslí, že technologický pokrok zkvalitňuje jeho život jaksi automaticky. Co se týče zelené ideologie, můžeme hovořit v této souvislosti o silném či slabém antropocentrismu či o extrémnějších formách, např. biocentrismu či patocentrismu. Jsem však toho názoru, že člověk, který nezabije zbytečně mouchu, je mnohem méně nebezpečný svému okolí a světu než ten, kdo s promyšlenou „racionalitou“ tuneluje např. státní fond. Domýšlejme do důsledků!

 

Ale nyní in medias res! Je možná politika bez ideologie? Je možné myslet neideologicky? Jedná se o poměrně nelehkou otázku. Nejdříve je totiž nutné vyjasnit, co se vůbec ideologií myslí. A na to má často každý člověk vlastní „ideologický metr“.

 

Jen pro zajímavost, na Wikipedii najdete, že ideologie je propracovaná soustava názorů; že její funkcí jsou zájmy určité (většinou politické) skupiny; projevuje se ve formě filosofie, morálky, práva – a „obecně se skrze svou subjektivitu snaží o formulaci celkového výkladu společnosti a člověka jako takového.“ To se zdá jako stěžejní výpověď. Konkrétně výraz subjektivita ideologie! Vyplývá z toho, že ideologie, ač si dělá nárok na totalitu interpretace skutečnosti, je pouhým omezeným pohledem, výkladem, strukturou. Na druhou stranu jsou (a byly) všechny pokusy o vyčerpávající a skutečnost provždy plně vystihující pohled neúspěčné či úspěšné jen zčásti. To je dáno povahou reality jako takové – a odpovídá to hranicím lidského rozumu; jak rozumu jednotlivce, tak racionality předávané tradicí. Z toho vyplývá, že ideologie jsou jakési falešné světonázorové berličky (byť sebepropracovanější) pro náš rozum, pro jeho orientaci – a zde je možná zakopaný pes. Rozumu je totiž vlastní, že překračuje své hranice (překračuje sám sebe; měl by tedy překračovat i ideologie, což?). Ale je velmi důležité, zda překračuje ve směru vyšší racionality či iracionality (a to by bylo další velké téma – zvláště pro filosofy pokládající za základ skutečnosti iracionální Tajemství). Důležité je, zda se člověk snaží poznat skutečnost takovou jaká je nebo si do ní implantuje iracionální (či jiné neskutečné) elementy. Problém ideologie spočívá v nároku na jediný pravdivý výklad skutečnosti. Tedy jakýsi obrácený postup: Racionální (ve své podstatě POMOCNÉ) struktury se NEODVOZUJÍ z reality, ale IMPLANTUJÍ se do reality; realita je jimi DE-FORMOVÁNA.

 

Jen na okraj mě ještě napadá, že samotná filosofie by se neměla stát nástrojem či formou ideologie – jak je to implicitně naznačeno na Wikipedii. I přes své (přirozené) hranice je totiž filosofie otevřena vyšší formě racionality, která se uskutečňuje např. v moudrosti, mystice apod.; a jak bylo naznačeno, filosofie nezůstává - ze své povahy - v zajetí vytvořených ideologických struktur (rozuměj zjednodušujících, nepravdivých struktur), ale otevírá rozum stále více skutečnosti, která je pro člověka vždy obsáhlejší, než jsou jeho racionální kapacity.

 

V tomto smyslu byla výše položená otázka zodpovězena jen částečně. Dá se říci, že člověk nemůže fungovat racionálně bez „pomocných“ struktur, které mnohdy nabývají formu ideologie. Každý z nás má totiž určitý fundamentální světonázor, na kterém dále staví. Měl by ovšem v průběhu života a hlavně s pomocí zkušeností ověřovat průběžně jeho pravdivost; konfontovat ho s realitou tak, jak se v různých fázích své racionální zralosti (během života) setkává s novými a dalšími poznatky. A o to více by to měl činit politik, člověk zodpovědný za vytváření struktur občanského života, které by právě měly být co nejméně ideologické! V této souvislosti mě napadá výrok, který mi kdysi jeden můj známý opakoval, když jsem si myslel, že už mám jednou provždy vytvořenou jasnou představu o životě: Děsím se člověka, který čerpá jen z jedné knížky. A analogicky bychom mohli říci: Děsme se politiků, kteří znají jen jednu politickou taktiku, jen jednu ideologii, jen jeden styl rétoriky, jen jedno řešení – a nebojme se strašení!

 

 

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Philosophia nos et alia multa et hoc, quod est difficillimum, docuit, ut nos ipsos nosceremus.

REPUTACE AUTORA:
0,00