Advent aneb Koho očekáváme?

neděle 5. prosinec 2010 19:49

Roční koloběh podobající se spíše spirále než kruhu, s více či méně příjemnými obdobími, nabízí v širší perspektivě zásadní otázku, kterou si jistě pokládá každý člověk: Naplní se má blízká či vzdálená očekávání? Kromě očekávání, jež bychom mohli nazvat obyčejnými, máme i očekávání neobyčejná. A právě podstata lidského očekávání spočívá na jakémsi neurčitém pocitu, lépe řečeno, touze, jejímž předmětem je něco obtížně definovatelného, něco neobyčejného.

V první řadě se projevuje očekávání ryzí touhou žít. Touhou, která nemusí mít vždy jasný cíl. Žiji, protože něco od života očekávám. Přírodovědec by zde mohl hovořit o slepém životním pudu, o evoluční dynamice, o přirozeném výběru, o sobeckém genu. O životě, jež v organické sféře existuje za účelem zachování sebe sama. Filosof by hovořil o životě, který ve svém nejvyšším projevu může překvapivě reflektovat sám sebe i tuto svou životní touhu. Snažil by se pochopit smysl této touhy. Smysl životní touhy, jež je obtížně pochopitelná, pokud by měla směřovat do prázdna. A proto je filosofem takříkajíc každý, kdo se těžko smiřuje s existencí života, který by měl jaksi vyznít naprázdno. Každý, kdo se s údivem ptá. Přidáme-li ještě úlohu teologa, tak ten se snaží porozumět tomu, co říká k této věci Stvořitel, jež nezůstal mlčet, ale promlouvá skrze stvoření.

 

Předpokládejme, že i v živočišné říši existuje něco jako očekávání. Kupříkladu čekání na kořist, čekání na příhodné podmínky k odletu do teplých krajin. Méně zřetelněji však mohou zvířata toto své očekávání artikulovat nám lidem a ještě mnohem obtížněji reflektovat v tom smyslu, jak je to vlastní nám lidem. Vždyť tažní ptáci prostě musí letět, aby přežili, aby byli sami sebou. Neptají se proč. Jejich očekávání je jejich životem. Lidské očekávání je však komplikovanější v tom, že se snažíme poznat, co máme očekávat a zda vůbec stojí za to, něco očekávat.

 

I když je v našem lidském očekávání jistě mnoho živočišného a obyčejného (a ve zvířecí říši mnoho pro nás nepochopitelného), přece jen se těžko smiřujeme s tím, že našemu očekávání by se měla položit hranice. Důkazem mohou být jak dějiny lidské civilizace tak životy jednotlivých lidí. Každá doba je nasměrována k určité vizi své budoucnosti. Chce překročit sebe samu. Každý člověk žije svými plány, svými očekáváními. Chce překročit sám sebe, své možnosti. Nemám-li už co očekávat, jsem zaživa mrtvý. Nevím-li, co očekávat, ztrácím orientaci a můj život se stává pasivním. Představa, že lidstvo už nic neočekává, je velmi pochmurná.

 

Jaká jsou očekávání současného člověka? Snad očekává, že v budoucnosti se nenaplní tolik obávané hrozby globálního věku: ekologické katastrofy, jaderné války nebo kupříkladu islamizace Evropy. Dnešní člověk už nedoufá ve světlé zítřky - a nebo přece jen? Spíše však očekává, že neklesne jeho životní úroveň, že nezkrachuje banka, ve které má své úspory, že nepřijde o práci, že bude žít v uspokojivém sociálním prostředí. Očekává, že v politicích zbyde aspoň ona poslední špetka moudrosti, aby nebylo nutné znovu vyjít do ulic. A snad i doufá, že by v sobě v případě nutnosti opravdu našel odvahu do ulic vyjít. Jen možná neví, co by měl pak vlastně považovat za ono ideální společenské uspořádání - vždyť víra v ideologie se s počtem jejich ztroskotání a nenaplnění v dějinách mění spíše v pochybnost.

 

Přes všechna osobní i kolektivní zklamání se člověk nechce očekávání vzdát. I to je mu vlastní. Ačkoli se někdy říká, že kdo nic neočekává, nemůže být zklamán, přece jen se málokdo beze zbytku řídí takovým úslovím. Pokud nám tedy může advent něco připomenout, pak právě to, že očekávat něco neobyčejného v našem životě má stále smysl. A že má také smysl si snažit v osobním životě ujasnit, co má smyl očekávat a co ne.

 

Ono neobyčejné očekávání kulminuje, dle mého názoru, ve všech hraničních okamžicích života, ať už pozitivních či negativních. Ve chvílích velké bolesti nebo velké euforie či extáze se naše očekávání zvětšuje. Hypoteticky vzato by mělo toto očekávání kulminovat i v okamžiku smrti.

 

I ten nejpragmatičtější realista si ve skrytu srdce musí často přiznat, že by rád očekával více, než mu realita přináší - ať už se třeba momentálně cítí velmi spokojený. Neobyčejným očekáváním nemám na mysli platonický idealismus či plané snílkovství. Jde o to, nalézt pramen oné nezdolné touhy k životu, která je v jádru našich bytostí. Neuralgický bod, z nějž se rozbíhají životní síly a v němž pramení i ono neobyčejné očekávání. Právě tento neuralgický bod zasahuje poselství adventu. Advent, z latinského adventus (příchod), je šancí znovu promeditovat a do hloubky promyslet důvod a smysl našich očekávání: co nebo kdo musí přijít, aby můj život dostal smysl a cíl?

 

 

 

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Philosophia nos et alia multa et hoc, quod est difficillimum, docuit, ut nos ipsos nosceremus.

REPUTACE AUTORA:
0,00