Nebezpečí výbuchu smíchu

úterý 9. listopad 2010 19:05

Když si vzpomenu na některé poznámky, které jsme dostávali na základní škole do žákovské knížky a na nezbedné kousky, které jsme prováděli, hrozí mi ještě dnes, po více než dvaceti letech, nebezpečí výbuchu smíchu. Posuďte sami.

Nejvýše jsem to dotáhl ve čtvrté třídě, kdy se mi podařilo získat třídní důtku. A to jsem patřil ve třídě spíše k těm klidnějším. Samozřejmě, že jsem se pral, ale podle určitých pravidel. Zásadně jsem například nedával pěstí. Používal jsem tzv. „kravatu“, řeknu vám, opravdu skvělý chvat. Díky němu jsem si ve třetí třídě zajistil respekt u nejsilnějšího spolužáka Dominika Baleje. A také třídní důtku.

 

Třídní důtku jsem ovšem dostal také za další přestupky, než byly obyčejné rvačky. Konkrétně za přečin, který byl tenkrát v mé žákovské knížce zachycen poznámkou tohoto znění: „Přejel spolužačku na kole“. Kamarád Kuba Jankovský měl totiž kolo s tzv. „cvrčkem“, a k tomu ještě pěkně dlouhé sedlo, na které jsme se vešli pohodlně dva. Tuším, že bylo úterý, pauza mezi dopoledním a odpoledním vyučováním. Přemluvil jsem ho, ať mi kolo půjčí. Půjčil, a tak jsme jeli na odpolední vyučování jako na motorce. Já hrdě řídil a on seděl za mnou. Škola stála zhruba v půli kopce a my jsme se blížili shora celkem slušnou rychlostí. Protože jsme se chtěli před spolužáky čekajícími v chumlu před vchodem pořádně ukázat, řádně jsme to rozjeli a vřítili se do zatáčky před školou tváříce se jako opravdoví závodníci. Když už jsme byli blízko skupinky spolužáků, uvědomil jsem si, že jsem se zapomněl Kuby zeptat, jak že se to vlastně na kole s „cvrčkem“ brzí. Reflexivně jsem před chumlem spolužáků začal pohybovat pedály směrem dozadu, ale k mému zděšení kolo brzdit nezačalo. Kuba, sedící na tandemu za mnou a držící se mě kolem pasu řval: „Brzdi, brzdi! Já, vědom si neodvratnosti nastávající situace, jsem pro změnu řval na skupinku před námi: „Pozóóór, jedééém!“ Skupinka se s leknutím rozutekla až na jednu spolužačku, která byla posléze námi „přejeta“. Na poslední chvíli však stačil Kuba naštěstí stisknout brzdu na řidítkách, a tak naše spolužačka zázračně vyvázla jen s odřeným kolenem. Pochopitelně nastalo vyšetřování. A protože kolo patřilo Kubovi, dostal tenkrát poznámku i on, i když už nevím, jakého znění.

 

Byli jsem opravdu třída podnikavých nezbedů. Další zajímavou poznámku si vysloužil spolužák Honza Bašta, který pod lavicí přímo při vyučování prováděl zajímavý pokus. Mezi póly ploché baterie, které speciálně upravil, vkládal různé více či méně vodivé materiály. Například tuhu od mikrotužky. Jak známo, tuha je z uhlíku a uhlík vodí elektrický proud. Jednou, zabrán do pozorování zajímavého úkazu rozžhavující se tuhy, ji nechal mezi póly příliš dlouho a zpoza jeho lavice se začal vinout proužek tenkého dýmu. Bystré oko soudružky učitelky zpozorovalo nevídaný úkaz ve třídě a Honza skončil s poznámkou v žákovské knížce: „Pálí při vyučování pod lavicí tuhu od mikrotužky“.

 

Od Honzy Bašty jsme si jednou půjčili modré tepláky, které nosil na tělocvik. Smotali jsme je do úhledného uzlíku (alá hadrový míč) a hráli s ním o přestávce ve třídě vybíjenou. V zápalu hry jsem rozbil okno. Nečekal jsem, že Honzovy tepláky budou mít takovou průraznost. V žákovské knížce se pak objevila samozřejmě poznámka: „Rozbil okno spolužákovými tepláky.“

 

Kuriózní sérii poznámek obdržel jednou Matěj Kroupa od soudružky učitelky Augustové, kterou jsme měli na matematiku. Přísně dbala na plnění domácích úkolů. Matěj si s tím hlavu moc nedělal. Občas úkoly psal (nebo i opisoval) ve škole před hodinou na poslední chvíli. Jednou se stalo, že úkol nestihl a obdržel klasickou poznámku: „Nemá DÚ z matematiky“. Druhý den očekávala soudružka učitelka, že Matěj zanedbaný úkol dodělal. Když zjistila, že nikoliv, napsala mu poznámku znovu: „Matěj nedodělal DÚ z matematiky.“ Matěj ovšem nadále spoléhal na zapomnětlivost přísné učitelky, ale zmýlil se i potřetí. Poznámka zněla: „Přes opakované napomenutí, nemá dodělaný DÚ z matematiky.“ Čtvrtá poznámka byla úhledně pod předchozími a nemilosrdně konstatovala: „Matěj opět nedonesl zanedbaný DÚ z matematiky“. O soudružku učitelku se pokoušely mrákoty. Nevím, jak celá kauza nakonec dopadla a kolik poznámek za sebou Matěj nakonec dostal, jen si matně vzpomínám, že byly minimálně čtyři.

 

Od přísné matikářky dostal originální poznámku i Honza Bašta. Úkoly musely být totiž také podepsané od rodičů na důkaz, že byly dělány doma. S tím si třeba Matěj hlavu nelámal a uměl mistrovsky napodobit podpis své matky – pokud ovšem úkol vůbec stačil ve škole napsat. Honza Bašta, nemaje tenkrát úkol podepsaný, zkusil po vzoru ostřílených spolužáků rodičovský podpis falšovat. Výsledek byl však natolik odlišný od předchozích originálních podpisů v sešitě, že i důvěřivý kantor se špatným zrakem by se minimálně při kontrole pozastavil a znejistěl. Co naplat, podpis byl falšován a skvěl se pod napsaným domácím úkolem jako němý svědek opovážlivého podvodu. Honzovi se však při představě odhalení falsifikátu udělalo nevolno, neboť jeho matka byla přinejmenším stejně tak přísná jako soudružka učitelka. A kdo ví, zda by to skončilo jen u poznámky. Protože nezbývalo do začátku hodiny moc času, vystřihl rychle z papíru úhledný obdélníček, namazal ho z jedné strany lepidlem značky Herkules a falešný podpis přelepil. Na začátku hodiny procházela soudružka učitelka jako obvykle uličkou mezi lavicemi a žáci ukazovali podepsané domácí úkoly. Když došla k Honzovi, přelétla zběžným pohledem domácí úkol a už už se chystala pokračovat. V tu chvíli se podívala na bílý, čerstvým lepidlem mírně zvlněný kousek papíru pod domácím úkolem a pronesla: „Á, copak to tu máme?“ Odlepila papírek a přísně se na Honzu podívala. „To není podpis rodičů, že ne?“ Jak to celé nakonec skončilo, si bohužel přesně nepamatuji. Jen si matně vzpomínám, že to bylo určitě jedno z témat následující třídní schůzky.

 

Byli jsme celkem slušná třída, přesto si pamatuji, že o záda nejzlobivějšího spolužáka Honzy Nováka zlomila třídní učitelka v návalu vzteku půlmetrové plastové pravítko nebo v obdobném rozpoložení vysypala Robertu Kejřovi školní tašku z druhého patra chodby. Měl prý v aktovce nepořádek, a tak ho musel sbírat až v přízemí. Tolik pár vzpomínek z mých školních let z dob minulého režimu. Možná, že disciplína tehdejších žáků byla přece jen o něco lepší než dnes. Zvlášť když byly soudružky učitelky od rány a rády psaly poznámky do žákovských knížek.

 

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Philosophia nos et alia multa et hoc, quod est difficillimum, docuit, ut nos ipsos nosceremus.

REPUTACE AUTORA:
0,00