Ekopohřeb aneb Co bude s naším tělem po smrti?

středa 20. říjen 2010 16:18

Se zájmem jsem si přečetl článek od Vojtěcha Pelikána s názvem „Zemřít tak, aby neumírala Země“, zveřejněný na www.sedmagenerace.cz. Tématem je ekopohřeb a ekologické pohřebnictví. Kromě toho, že jsem v něm našel inspirativní a dobré myšlenky, jsem byl textem ovšem i nemálo překvapen. Scházel mi ucelenější pohled, který by zohledňoval otázku důstojnosti mrtvého lidského těla.

V textu zazněly námitky proti zbytečnému vynakládání energie a prostředků (včetně námitek proti vysoké ekologické stopě), které s pohřbem a pohřbíváním souvisí. S těmi se mohu zcela ztotožnit. Pokud by však na lidské tělo mělo být nahlíženo pod zorným úhlem „ekopohřebnictví“ pouze jako na surovinu a jakousi recyklovatelnou součást přírody, zdá se mi to poněkud extrémní a musím říci, že i silně zavádějící. Nebudu zakrývat, že mám v této věci křesťanský postoj.

 

Navázal bych na myšlenku, která zazněla v samotném textu: nejlepší a nejpřirozenější je, "nepřepracovávat" tělo po smrti a pohřbít je do země (zjednodušeně vyjádřeno). To je první základní diference. A myslím, že podstatná. Podle mého názoru koresponduje i s ideálem ekopohřbu a zdravým rozumem. Jakékoli další úpravy a zpracování mrtvého těla nejenom, že zvyšují ekologickou stopu a náklady, ale narušují i důstojnost, jež by měla být mrtvému člověku prokazována. I kremace (pro křesťany „ta horší varianta“), jakkoli se lze ohánět jejími výhodami (jako např. zmenšení hmotnosti, rozměru a změny konzistence těla), je činem, který, dle mého názoru, může více či méně evokovat zmar a zánik. Na tom by ovšem, z pozice toho, kdo nedoufá v jakoukoli posmrtnou „restauraci“ těla, nebylo nic špatného. V "restauraci" (obnovení a "oslavení") mrtvých těl, je „zakopaný pes“ křesťanského pojetí smrti. A jen na okraj mě napadá: ani kremací prošlé tělo by nemělo být vyloučeno z onoho eschatologického „omnia facio nova“.

 

Co se týká hledaného uceleného pohledu na člověka, potažmo pohledu na status post mortem, stěžejní otázka zní: Je mrtvý člověk ještě člověkem, resp. mrtvé tělo ještě něčím víc, než jen potencionální a recyklovatelnou surovinou, jež má být (řekněme zjednodušeně: v duchu biocentrického panteismu), navrácena, rozptýlena a „přijata zpět do lůna“ Přírody? Zde je, dle mého názoru, pro změnu, „zakopaný pes“ extrémního ekologismu a biocentrismu. Jedná se o postoj člověka, který se spokojil s tím, že po smrti se jeho tělo (i s duší?) stane součástí „věčné“ Přírody. To není zas až tak beznadějné. Mě to ovšem, přiznám se, nestačí. A proto píši tyto řádky.

 

Nyní k „zakopanému psu“ křesťanského pojetí. Podle něj je totiž lidské tělo, ať už živé nebo mrtvé, nejen vzácnou recyklovatelnou surovinou „věčné Přírody“ či „dočasným“ subjektem lidské identity (po níž bychom se ostatně mohli právem ptát po smrti těla – kam že se to poděla (ta naše identita), kam že jsem se to poděl já sám, či zda již tedy definitivně „nikdy nebudu“ atp.), ale realitou mající transcendentní charakter. Lidské tělo je zkrátka zacíleno „přes smrt“ k životu s Bohem a v Bohu. Podle křesťanského pojetí je lidské tělo nejen individualizující, ale též originální, nezastupitelné – a to je na celé věci až šokující – dokonce určené k životu i po smrti. Dobrá zpráva?

 

Jak přesně budou naše „oslavená“ těla vypadat, můžeme jen tušit. Něco o tom píše sv. Pavel. A pro křesťany je jediným důkazem a prototypem sám Ježíš Kristus. Pokud nepřekonal smrt a nebyl vzkříšen, marná je naše naděje, marná jsou naše slova. Pokud by někdo namítl, že nespočetné množství křesťanů, věřících ve vzkříšení svých těl, shnilo a hnije v hrobech – ekologických či neekologických - znamená to, že se zatím jejich naděje nesplnila. To že se nikdy nesplní, nemůže s jistotou prohlásit žádný žijící člověk. Musel by si totiž „počkat“ na konec světa a bedlivě pozorovat, jak to nakonec s těmi křesťany (a nejen s nimi) dopadne. Eschatologická scéna „obnovení všeho v Kristu“ nabízí mimochodem nevyčerpatelný materiál pro umělecké uchopení a ztvárnění – kdo si to dokáže představit v celé parádě?

 

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Philosophia nos et alia multa et hoc, quod est difficillimum, docuit, ut nos ipsos nosceremus.

REPUTACE AUTORA:
0,00