O pokoře a pýše nejen v prostoru internetu

neděle 22. srpen 2010 09:32

Pokora a pýcha jsou slova, která v dnešní době nezní příliš často. Přesto je tu a tam používáme. Intuitivně cítíme, co vyjadřují. Pojďme tato slova prozkoumat z různých aspektů. Možná se před námi objeví v nových významech. Třeba je budeme používat s větší obezřetností. A snad budeme sebe i druhé lidi vidět v jiném světle než doposud.

Začněme etymologicky. Řecky je pokora tapeinofrosyné; fronésis znamená rozum, smýšlení; slovo tapés, které v tomto případě vytváří význam, znamená pokrývka, koberec. Význam je těžké trefně opsat, ale asi tušíte. Latinsky je pokora humilitas. Základem je slovo humus (země, hlína). Řekové ani Římané pokoru nebrali jako žádoucí vlastnost. Pokrývka i hlína jsou obyčejné, zdánlivě málo vznešené skutečnosti. Německé Demut pochází původně ze slova diomuoti, což bychom do dnešní němčiny mohli přeložit jako dienstwillig, tedy jako ochotný ke službě. České slovo pokora je příbuzné se slovem "kořit se", volně vyjádřeno jako být si vědom svého "zakořenění", svého původu (chápáno v širším slova smyslu). Být si vědom odkud pocházím a z čeho jsem vznikl. Myšleno fyzicky i duchovně.

 

Pokora je v židovském a posléze v křesťanském pojetí vyjádřením lidského postoje a smýšlení vůči Bohu. Ve Starém i Novém zákoně je jednou z podstatných vlastností člověka, který pravdivě hodnotí sebe sama ve vztahu ke Stvořiteli a Udržovateli všech věcí. Někdy je to Bůh, kdo pokořuje člověka (i skrze druhé lidi), aby ho přivedl zpět k sobě a sňal mu z očí roušku lži. Někdy je to člověk, kdo se pokoří před Bohem, aby tak vyjádřil prohloubení (sebe)poznání a zaujal správný postoj vůči Němu, sobě i okolí. Ve Starém zákoně jsou známé postavy Jóba a Tobijáše, na kterých se dají dobře pozorovat rysy pokory. V Novém zákoně je prototypem a nejdokonalejším vzorem pokory Ježíš Kristus. Jako dokonalý člověk a zároveň Bůh, ukazuje nejzažší hranice, kam až lze skrze pokoru dojít.

 

V buddhismu se dochází pokory osvícením v meditaci, oproštěním se od svého já. Hinduismus vidí pokoru jako jeden z prostředků jak se vymanit ze zákona karmy a koloběhu reinkarnace. V islámu se pokora před Bohem vyjadřuje dodržováním příkazů koránu. Ve všech náboženstvích je pokora chápána jako ctnost, jako osvojený celkový postoj a smýšlení (habitus), který není vrozený a musí se pracně získávat a upevňovat.

 

Ve filosofii se Kant pokusil pokoru zbavit křesťanského obsahu a předefinovat ji. Pokora je podle něj vědomí a pocit vlastní morální nedostatečnosti vzhledem k zákonu (humilitas moralis). Kdo trochu zná Kanta, tuší jakého druhu je onen zákon.

 

Pro Nietzscheho je pokora jednou z nejhorších vlastností, za kterou se skrývá slabost a lenost. Jeho "nadčlověk" nadaný vůlí k moci nechává tuto vlastnost ležet u svých nohou jako překonaný brak.

 

Ve filosofickém kontextu lze mluvit o pokoře vůči bytí (Seinsdemut) jako o pravdivém postoji filosofa vůči skutečnosti (k tomu více na konci článku).

 

V psychologii je podle Ericha Fromma pokora emocionálním postojem, jež odpovídá rozumu i "objektivitě" a slouží k překonání narcismu. Zde se mi zdá třeba doplnit, že narcismus je, na rozdíl od přirozené a normální lásky k sobě samému, zkresleným pohledem na sebe sama; přehnanou a jakousi extrémně vyhrocenou sebeláskou. Která je ovšem vlastně sebezničující.

 

Slovo pýcha, řecky hybris, příbuzná se slovesem hybridzó, znamená počínat si zpupně, bezprávně, tupit, ale také nádherně se strojit. Latina má výraz superbia, ve kterém vnímáme předložku super (nad, přes, za), a výraz může znamenat hrdost i zpupnost. Německé Stolz pochází od stolt, což lze rovnocenně vyjádřit také jako prächtig (nádherný) a nemusí mít vždy negativní konotaci. V českém „pýcha“ můžeme odhalit staročeské „pych“.

 

Všechny náboženské i etické systémy hodnotí pýchu negativně. V židovství a křesťanství je pýcha chápána jako prapůvod všeho zla. Původně nejkrásnější a nejdokonalejší z archandělů se díky pýše stal Satanem.

 

Ve Starém zákoně najdeme např. v knize Sirachovec následující verše: „Pýchu nenávidí Hospodin i lidé (...) proč se pyšně vypíná ten, kdo je prach a popel? Pýcha člověka začíná tím, že odpadne od Hospodina a odvrátí své srdce od toho, kdo je jeho tvůrcem.“

 

Spolu s hněvem, bázní, smutkem a radostí patří pýcha mezi tzv. elementární emoce, které se projevují napříč všemi kulturami nezaměnitelnými znaky (gesty, mimikou, tělesným postojem).

 

Psycholožka Karen Horney rozlišuje dvě formy pýchy. Zdravou a neurotickou. Neurotická forma se projevuje pýchou na to, co člověk sám nevytvořil; nebo pýchou na něco, co je namířeno proti druhým lidem (např. když se někomu podařilo podvést či okrást velké množství lidí). Zdravá forma se vztahuje k tomu, čeho dotyčný dosáhl (např. udělal maturitu, státnice, postavil dům) nebo k tomu, co vykonal pro druhé a společnost. V tomto smyslu je třeba rozlišovat mezi zdravým sebevědomím spojeným s realistickým viděním sebe sama a nerealistickým pocitem nadřazenosti spojeným (tu a tam) s ponižováním druhých.

 

Pýcha je často také výsledkem sociálního statusu a postavení na různých hierarchických žebříčcích ve společnosti. Projevuje se od myšlenek až po demonstrativní gesta a chování, zvláště vyžadováním privilegií.

 

Má ještě dnes smysl přemýšlet o pokoře a pýše? Na předchozích řádcích jsem se pokusil zkratkovitě o jakýsi klasický popis těchto dvou antinomických lidských postojů. Pro mnohé současníky to však může být pouze antikvární pohled, filologický výlet do historie, neodpovídající jejich chápání života.

 

Přiznám se, že mě k tématu pokory a pýchy přivedla diskuze nad mým posledním článkem na tomto blogu. Uvědomil jsem si, že v prostoru internetu je mnohem těžší než v normálním mezilidském kontaktu poznat pravou tvář druhých lidí. A to i přesto, že snadno prezentují své myšlenky, zveřejňují své fotky a dalšími způsoby sdělují ostatním, kdo jsou a co si myslí. V tomto ohledu se mi zdá výstižné, co o tom říká teorie imagologie, jak jsem se ji pokusil představit v jednom ze starších článků na tomto blogu. Nebudu snad příliš zjednodušovat, když řeknu, že o spoustě lidí si v dnešní době děláme obrázek jen na základě jejich internetového image. A pak hrajeme jakousi stínohru. Sami se sebou i s druhými. Dokud je nepoznáme lépe a osobně.

 

V internetové komunikaci je mnohem těžší se udržet a lehkomyslně a na základě nedostatečných poznatků druhého neodsoudit či nedezinterpretovat. Přiznám se, že mě osobně se to zatím moc nedaří. A z tohoto důvodu jsem cítil potřebu napsat toto malé slohové cvičení s názvem „o pokoře a pýše nejen v prostoru internetu“. Chtěl jsem si zkrátka trochu nahlas zapřemýšlet. Pokud vám to dalo málo či téměř nic - ať už z důvodu jiného pohledu na svět nebo třeba odlišné interpretace historické skutečnosti křesťanství, ze které vycházím - napadá mě ještě jedna možnost, jak tuto problematiku přiblížit.

 

Pokora se totiž dá také jednoduše chápat jako pravdivé vidění reality. A pýcha je naopak vidění zkreslené. To se zdá být neproblematické a nad slunce jasnější. Na předchozích řádcích už to tu a tam zaznělo. Pokorný je ten, kdo vidí realitu takovou, jaká je; pyšný vidí, řekněme trochu zkresleně nebo realitu sám zkresluje. Vypadá to jednoduše, ale tak jednoduché to není. Prubířským kamenem zůstává totiž právě realita sama. My, vy i já jsme její součástí a je pro nás těžké, ba nemožné, zaujmout vůči ní "nezaujatý" (dokonale objektivní) pohled. Mělo by z toho tedy vyplývat, že nikdo z lidí nemůže být v tomto smyslu dokonale "pokorným", dokonale "vidoucím"?

 

 

Pozn. při psaní jsem použil některé texty z Wikipedie k heslům Pokora, Pýcha.

 

 

 

 

 

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Philosophia nos et alia multa et hoc, quod est difficillimum, docuit, ut nos ipsos nosceremus.

REPUTACE AUTORA:
0,00