Imagologie

pondělí 26. červenec 2010 15:29

V článku Proč by Řekové měli být jako Němci? ze sobotní přílohy Lidových novin (LN 17.7. 2010, Orientace) použila socioložka Tereza Stöckelová výraz, který mě zaujal na první pohled: imagologie. Stal se součástí jejích úvah o řecké finační krizi. Půjčila si ho z románu Nesmrtelnost od Milana Kundery, jenž tento termín prorocky použil ještě před pádem Železné opony. Imagologie se mezitím stala aktuální záležitostí a týká se v současnosti každého z nás.

Výraz imagologie se týká změny charakteru moci a utváření lidské identity především v posledním dvacetiletí. Již to není ideologie, slovo, jež mnohým současníkům asociuje negativní představy a jež se hlavně v posledním století stalo příčinou hlubokých změn světa. Ideologie sice neztratila úplně všechnu svou moc, ale - jak naznačil Kundera a aktuálně připomněla Stöckelová - na scéně globálního diskurzu se objevil nový fenomén: imagologie.

 

"Nikoli ideologie, která, srocuje masy, ale imagologie, která subtilnějšími prostředky vyžaduje, abychom pečovali o individuální projekty a obrazy sebe sama. Jestliže pojem imagologie vznikl jako součást kritické analýzy, během dvaceti let se stal součástí praktického diskurzu. Jsme imagologové a jsme na to hrdí! Velkou imagologickou transformací prošla v posledních letech i ekonomika, která se netýká jen materiálního zboží, a stále podstatnější roli v ní hrají sentimenty finančních trhů, virtuální peníze a obchody s rizikem. V jedné imagologické ekonomické pasti uvízlo i Řecko se svými dluhy." (LN 17.7. 2010, Orientace, str. 22).

 

Význam imagologie přibližuje Stöckelová dále také jako přesilovku finančnictví nad materiální ekonomikou. Vybavuje se mi přirovnání, které jsem nedávno četl z pera jednoho ekologa, který jednoduše a srozumitelně říkal asi toto: "Primární ekonomika" je příroda se svými zdroji a udržovací funkcí; když zlikvidujeme tuto, nebude již mít "sekundární ekonomika" - výrobní a materiální sféra - z čeho čerpat. Na posledním, třetím místě, jmenoval tzv. "terciální ekonomiku" - finanční sféru, která podle tohoto pojetí tvoří jen jakousi umělou nadstavbu a v minulosti ji lidé vlastně nepotřebovali, respektive potřebovali, ale ve formě, která sloužila ostatním dvěma a byla na nich závislá. Směnný obchod, platidla, peníze, bankovky - to vše jsou pouhé prostředky k tomu, abychom mohli v druhé sféře, ve sféře materiální a hospodářské realizovat obchod. Ale to jen na okraj. S imagologií to souvisí v tom smyslu, že pokud si člověk vytvořil falešné obrazy prosperity, které nerealisticky odhlížejí od své závislosti na prvních dvou sférách - přírodě a materiálních podmínkách - , odsuzuje se k nepříjemnému procitnutí poté, co se ony obrazy rozplynou silou reality samé.

 

Imagologii chápu v tomto smyslu jako pokušení staré jak lidstvo samo. Člověk měl vždy přirozenou tendenci vytvářet obrazy, představy a projektovat do nich své tužby, naděje ale i opačné touhy. Proč? Na tuto otázku nám může odpovědět nejkompetentněji fakt náboženskosti člověka. Ačkoli někteří přirozenou náboženskost popírají či interpretují jako výraz sublimace přirozených sil, táhne se dějinami lidstva jako červená nit (a mnohdy za sebou opravdu nechává krvavou stopu). A i kdybychom chtěli tento fakt popřít a chápat ji jako nižší vývojový stupeň člověka v jakémsi "evolučním" vývoji, budeme tento fakt potřebovat přinejmenším proto, abychom hledali místo něj náhradu. Nelze ho popřít, neboť spolu s ním vytrháváme z člověka něco jemu vlastního, co nahrazuje právě upínáním se k falešným obrazům.

 

Ale zpět k imagologii. Imagologie uchopená sociologicky, jak se o to pokusila výše jmenovaná autorka, se mi jeví jako projev hlubšího pohybu uvnitř člověka. A to nejen v člověku dneška. Pokusme se imagologii interpretovat ve dvou rovinách. Ve filosofické a v teologické. Možná pak lépe porozumíme jejím projevům v rovině sociologické. To je i záměrem těchto úvah.

 

Filosoficky lze imagologii vidět jako skutečnost navýsost lidskou, jak bylo již zmíněno. Člověk jednoduše vytváří obrazy. Obrazy reálné i virtuální. Obrazy sebe sama i světa. Proč to člověk dělá? Projevuje svou tvořivost a je nadán schopností napodobovat vše, co vidí okolo sebe. Důležitým momentem je to, jak si člověk cení svých obrazů. Je v nich totiž něco z něho samého. Vtiskuje jim své představy a obrazy se tak pro něj stávají ztělesněním toho, co nosí v sobě. To vše je zcela přirozené a není třeba to zde hlouběji rozebírat. Jako kritický bod vidím moment, kdy člověk přisoudí svým obrazům něco víc, než čím jsou. Prakticky to znamená např., když do nich promítne sebe samého a začne se s nimi identifikovat. Nebo jim přisoudí větší hodnotu, než mají. V běžném životě to může mít projev přílišného lpění na obrazech sebe sama, které vytváří dotyčný a které předkládá druhým. Nebo obraz firmy, společnosti, který jakoby přerůstá reálný význam a stává se transparentem, jež neodpovídá skutečnosti. Krásným příkladem je uctívání idolů, značek, formálních bezobsažných entit. Přesto je člověk homo pictor, jak říká židovský filosof Hans Jonas (1903-1993). Člověk dokonce přetváří celý svět k obrazu svému.

 

Posouzení přetváření světa člověkem spadá mimo jiné také do kompetence filosofie. Má člověk právo přetvořit svět zcela? Má být svět přetvořen podle lidských představ? To je nanejvýš aktuální otázka, ke které se vyjadřují nejen filosofové, nýbrž i ekologové, teologové a další, kteří cítí, že předpokladem správného přístupu ke světu je na prvním místě poznání sounáležitosti a, řekněmě, symbiózy mezi člověkem a přírodou. Výše zmíněný židovský myslitel si jako jeden z prvních kladl otázky typu: Máme právo zničit životní podmínky na světě natolik, že život pro příští generace nebude možný vůbec či velmi omezený v porovnání se současností?

 

Může se zdát, že to již s imagologií souvisí pramálo. Opak se zdá být pravdou. Imagologie jako poblouznění člověka vyjadřuje, že ztratil cit pro pochopení rozdílu mezi skutečností a jejím obrazem. A v konečném důsledku se naskýtá otázka: Jaký obraz by měl člověk mít o světě zítřka? Kam směřuje civilizační progres? Vždy se tak děje přece podle určitých myšlenkových vzorců, podle určitých obrazů! Naštěstí existují přirozené limity. Člověk se je ovšem snaží posouvat, stále dál, stává se zdánlivě konstruktérem budoucnosti a přírodu používá jako nástroj a prostředek. Není to podobné i ve společnosti? Nejsou nebezpečné ty tendence, které nám sugerují, že středem kosmu jsme právě my? My lidé, konstruktéři budoucnosti?

 

Dovolím si malou vsuvku. Obyčejný rozumný člověk si možná řekne, že jeho se takové úvahy vlastně vůbec netýkají! Žije si svým životem, vědom si svých limitů i šancí a snaží se obstát a získat pokud možno co nejlepší podmínky v daném místě, době a sociální úrovni. A to mu stačí. Nač se zabývat planými myšlenkami. Kdybychom ale nahlédli do jeho života více a hlouběji, ukáže se, že i on, obyčejný člověk, žije pro své více či méně pravdivé obrazy sebe sama, svého okolí, svých nejbližších, svého města, státu. I on vytváří a přetváří svým chápáním a rozumněním těmto obrazům svůj životní prostor, ovlivňuje své okolí a pokud má sebemenší moc a vůli cokoliv změnit, opět to mění podle svých imagines.

 

Imagologie, tak jak se ji snažím popisovat, by nebyla dobře pochopena, pokud bychom zapomněli na její teologický rozměr. Dokonce jsem přesvědčen, že má v teologii svůj základ. A sice proto, že sám člověk je chápán jako imago Dei (srov. Genesis 1,27). Pokud je existence Nejvyšší bytosti pro nás jen reliktem vzdálené minulosti, nemusí být tato výpoveď pro nás závazná. Pokud si ale upřímně a poctivě položíme všechny výše nastíněné otázky, dostaneme se dříve či později do oblasti, kde se otázka po existenci Boží začne vynořovat. Jsem toho názoru, že každý člověk je před tuto otázku postaven zcela originálně a nezastupitelně. A tato otázka souvisí nepřímo také s otázkou po budoucnosti a její podobě.

 

Milan Kundera ukazuje ve svém románu Nesmrtelnost, jak se lidská touha po nesmrtelnosti, zbavená ovšem křesťanského obsahu, projevuje se silou nebývalou - lidé se snaží získat nesmrtelnost vytvářením obrazů sebe sama. Zanechávají za sebou stopy, vzpomínky, výsledky své práce a úsilí. Jsou lidé, kterým velmi záleží na tom, jaký obraz o nich mají druzí a jaký dojem po sobě zanechají. Jiní, jak ukazuje Kundera, se naopak snaží nezanechat po sobě nic. Imagologie v románu Nesmrtelnost znamená také to, že jsme často závislí na obrazech, které si o nás vytvořili druzí. Jsme závislí na obrazech, jež vytváří naše doba. Obklopeni představami zabraňujícími nám nahlédnout skutečnost zamlženou právě falešnými obrazy o ní. Každý z nás vytváří obrazy skutečnosti a je jen na něm, zda to jsou obrazy pravdivé či falešné. Zdá se mi, že umění žít spočívá mimo jiné i v tomto.

 

 

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Philosophia nos et alia multa et hoc, quod est difficillimum, docuit, ut nos ipsos nosceremus.

REPUTACE AUTORA:
0,00