Hnusné kompromisy versus spravedlnost

sobota 17. červenec 2010 19:27

V sobotním vydání lidových novin 17. 7. v rozhovoru s Martinem Římanem - novým šéfporadcem předsedy vlády, se mohli čtenáři mimo jiné dočíst o tom, že život není sluneční stát, politici tu nejsou od toho, aby hledali spravedlnost a o tom, že politika je špinavá práce. Rád bych myšlenky pana Římana uchopil v širším kontextu jeho odpovědí na otázky Daniela Kaisera a připojil malý komentář.

Martin Říman, bývalý ministr dopravy (1996-1998), poté ministr průmyslu a obchodu (2006-2009), jako jeden z mála deklaroval svůj negativní postoj k připojení ČR do EU a pro své nepříliš ekologické počínání byl oceněn titulem Ropák roku 2006. Tolik k minulosti, kterou mi nepřísluší jakkoli hodnotit; tolik pro představení jistě pragmaticky silného politika, který mě zaujal svými jadrnými, ač poněkud zarážejícími odpověďmi na otázky redaktora, jež se pokusil ptát mimo jiné po podstatě politiky.

 

Hned na začátku rozhovoru předložil nový šéfporadce předsedy vlády svou devizu, díky které zastává svou novou funkci: myšlenková spřízněnost s novým premiérem. Poté vyjádřil podiv nad poměry vládnoucími v jihočeské ODS a následně podrobněji odpovídal na otázky ohledně dvou poradních týmů premiéra. Do té doby jsem zůstal klidným. První překvapení bylo vyjádření pana Římana o tom, že v přeběhlictví (během napjatého stavu předminulé vlády za stavu 100:100) poslanců ČSSD k ODS nevidí nic špatného. To jak to proběhlo je podle něj jaksi „přírodně podmíněno“ - na vzniklou poptávku vzniká i nabídka. „Sbor poslanců není sbor archandělů Gabrielů“. Budiž! Co mě však překvapilo ještě více a kvůli čemu píši tyto řádky je následující teze: „Politici tu nejsou od toho, aby hledali spravedlnost. Politici jsou tu od toho, aby jak říkal Šimon Perez, umožnili lidem žít. Hledání spravedlnosti je konflikt, a politici nemají vytvářet konflikty. Politici mají spravovat zemi a umožnit lidem se v ní nějakým rozumným způsobem pohybovat. Ano, v tomto smyslu je politika špinavá práce, protože nutí politiky, aby někdy dělali i šílené kompromisy, které navenek vypadají nechutně. Ale jestli společnost nemá skončit na kandelábrech, musí ty hnusné věci někdo udělat.“ Nutno dodat, že širší kontext předchozí teze je ospravedlnění Topolánkovy vlády.

 

Výrok, kterým si pan Říman posloužil se přičítá současnému izraelskému prezidentovi, ale to nic nemění na skutečnosti, že politika a spravedlnost by měly jít ruku v ruce. Snad je můj pohled příliš idealistický, pokusím se ho však obhájit.

 

Spravedlnost je pro politiku dle mého názoru základnou a předpokladem. Podle starověkého filosofa Aristotela je to ctnost nejdůležitější a vztahuje se k druhému, je tedy stěžejní pro společenský charakter lidského života. Spravedlnost dává každému, co mu náleží. Je dobrem pro druhé. V rámci spravedlnosti jsem se proto, ač zásadně nepíšu komentáře k politice, rozhodl zveřejnit přesvědčení, které se mi nezdá pouhým subjektivním dojmem: Bez spravedlnosti je politika nemožná.

 

Spravedlnost je znázorňována na starých vyobrazeních jako žena se zavázanýma očima třímající v rukou váhy. Zavázané oči naznačují, že její hodnocení musí být nestranné. Může se to zdát v politické praxi téměř nemožné, ale nestrannost, nezaujatost je dle mého názoru jednou z nejsilnějších deviz kvalitního politika. Vždyť politik není politikem kvůli sobě ani kvůli úzké zájmové skupině, která si ho vodí na niti. V současné parlamentní demokracii je politik téměř vždy určen svou stranickostí, ale jako veřejný činitel slibuje přece, že svou funkci bude vykonávat v zájmu všeho lidu, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí (viz Ústava čl. 23).

 

Je těžké si představit politika, který by opravdu vykonával svou činnost v zájmu všech. To je prakticky nemožné. Ale právě proto je tu spravedlnost, ctnost kterou by, když už nic jiného, neměl rozhodně snižovat či vysloveně odmítat! Hledání spravedlnosti je konfliktní – s tím naprosto souhlasím. Nesouhlasím však s tím, že by se proto měl politik hledání spravedlnosti zříci. Ba právě naopak! Co hledá politik, který nehledá spravedlnost? Spravedlnost pro ty, kteří mu darovali s mandátem i důvěru a do jisté míry i určitou moc nad spravováním podmínek ve kterých budou žít. Toť otázka!

 

Kompromisy patří k životu. Naprosto souhlasím. Hnusné kompromisy taktéž, jen je třeba uvážit, proč je vlastně politici dělají. Pan Říman říká: Proto, aby lidé neskončili na kandelábrech. To je nepříliš jasná odpověď a myslím, že se v ní skrývá něco ze soudobé politické mentality. Zvolili jste nás, tak si nechte také něco líbit. Děláme to přece pro vás! Politik je člověk stavějící na důvěře. Alespoň na začátku své dráhy. A k důvěře patří i nejistota. Osvědčí se? Když už se však hned zpočátku ostentativně odříká spravedlnosti a nepřímo nám říká, že jsou to přece politici, kteří musí dělat ony „hnusné kompromisy“ - a to kvůli nám (!) může se naše důvěra oprávněně začít vytrácet.

 

Zakončím parafrázováním myšlenek židovského myslitele Hanse Jonase (1903-1993), který ve svém stěžejním díle Princip odpovědnosti chápe odpovědnost rodičovskou a politickou jako dvě základní paradigmata odpovědnosti vůbec. S politickou mocí získává politik i odpovědnost, které by se neměl chtít zbavit na úkor těch, kdo ho zvolili. Dvě strany téže mince! Moc a odpovědnost. Jedna bez druhé se ztrácí. Zříká-li se státník odpovědnosti ve jménu nutnosti kompromisů, ztrácí paradoxně i svou oprávněnou moc. Moc, kterou by měl používat nejen pro své dobro.

 

Převedeme-li úvahy o spravedlnosti do nadčasové roviny, můžeme se oprávněně ptát, zda a kdo či co je garantem spravedlnosti, které nebylo učiněno zadost na tomto světě. Vždyť se přece nadarmo neříká: Spravedlnosti se ve světě nedočkáš. A kde tedy?

 

 

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Philosophia nos et alia multa et hoc, quod est difficillimum, docuit, ut nos ipsos nosceremus.

REPUTACE AUTORA:
0,00