Odpadky a lidská důstojnost

sobota 17. červenec 2010 16:53

O 19. století se mluví jako o století páry, o 20. století jako o století elektřiny (případně jako o století dvou nejstrašnějších válek). A co 21. století? Čím se stane typické? Na tuto jistě poněkud zjednodušující a generalizující úvahu máme ještě čas. Přece jen bych si ale dovolil použít jednu (pevně věřím že unáhlenou), ale částečně pravdivou charakteristiku, jíž bývá 21. století (paradoxně už na svém počátku) označováno v souvislostech s rapidně se zvyšující produkcí odpadů všeho druhu. Je to charakteristika nelichotivá: století odpadů.

Současná civilizace produkuje kromě nepřeberného množství zboží, služeb a dosud neslýchaných výdobytků současně také i obří množství odpadů všeho druhu, které se více či méně daří recyklovat - nebo odhazovat. Přiznám se, že se ptám téměř pokaždé, když narazím na povalující se odpadky ať už ve městě či v přírodě: Je vůbec možné, aby si současný civilizovaný člověk počínal tak barbarsky, odpudivě a nepochopitelně? Starověký barbar by musel být přinejmenším uražený nebo by si mě změřil od hlavy až k patě s údivem, proč ho uvádím jako příklad chování tak podivného a degradujícího jakým je právě bezmyšlenkovité odhazování obalů, papírků, vajglů, "petek" a kdoví čeho ještě. A to máme prosím fungující systém komunálního svozu odpadů, odpadkové koše všude v dohledu a systém třídění odpadů, kterému by se měli učit děti od nejútlejšího věku - když ne v rodině tak aspoň v náznacích v rámci povinné školní docházky.

 

Možná vás napadá, že jsem postarší důchodce, který nemá co na práci, než aby kritizoval problém tak všednodenní a obyčejný. Neuhádli jste. Do důchodu mám ještě poměrně daleko. A co mě zaráží asi nejvíc je to, že v odhazování odpadků jsou rekordmani právě mladí a dospívající. S počínajícím létem jsem se při jízdě na kole do práce vyhýbal pravidelně lahvím či jejich zbytkům přímo na cyklostezce, objížděl odhozené "petky" a zbytky papírových obalů od kdečeho povalující se pod lavičkami u řeky, o nedopalcích nemluvě. Na lavičkách se vpodvečer pravidelně scházeli, klábosili a pokuřovali hlavně mladí lidé, a tak nebylo pochyb, kdo projíždějícím cyklistům připravil na další den ráno zajímavou překážkovou dráhu. A podnět k zamyšlení. Rozumějte mi dobře, nejsem nepřítelem mládí a už vůbec ne kritik mladistvých prohřešků. Snažím se však poukázat na cosi zavánějícího nejen v našich parcích a na našich veřejných prostranctvích. A dovoluji si to ilustrovat na této své osobní zkušenosti.

 

Když jsem se vracíval odpoledne zpět stejnou cestou, bylo okolí cyklostezky vroubené lavičkami většinou opět čisté a bez odpadků. Máme totiž ve městě fungující systém sběru povalujících se odpadků - a to i okolo laviček a v porostu bujné zeleně okolo řeky. Tato služba je součástí práce zaměstnanců firmy ASA, která se kromě svozu komunálního odpadu a péči o městskou zeleň věnuje i ručnímu (!) sběru všeho toho, co jiné ruce bezmyšlenkovitě odhazují. A tehdy mi došlo, že ono "bezmyšlenkovité" odhazování nepotřebných odpadků není zas až tak bezmyšlenkovité. Lidé jsou chytří. Velmi brzy zjistili, že v okolí jejich oblíbené lavičky je druhý den opět čisto a útulno, ačkoli tam nechali předtím stopy a zbytky svého bezstarostného konzumního žití.

 

Několik dní nato jedu opět svou cestou z práce a u cyklostezky a laviček se pohybuje postava v modrém tričku s nápisem ASA. V jedné ruce igelitovou tašku a na druhé špinavou rukavici. Nedalo mi to a zastavil jsem. Byl pátek odpoledne, vlastně už taková malá sobota, jak říkají mladí a předchuť nastávajícího víkendu vnášela do horkem rozpáleného odpoledne poklidnou atmosféru odpočinku. Pozdravil jsem zaměstnance ASY a chystal jsem se mu projevit své hluboké sympatie a sdělit své úvahy o nezodpovědné a bezohledné mládeži. Postava v modrém tričku se vzpřímila a povystoupila z keřů okolo cyklostezky, kde předtím sbírala nepotřebné a teď již mnohem méně lákavé obaly od nejrůznějších výdobytků naší konzumní civilizace. Když se ke mě otočila, zjistil jsem, že mi hledí do tváře mladík něco přes dvacet se sympatickým výrazem ve tváři. Zalapal jsem po dechu a řekl: To jsou dnes lidi, co? Ještě že vy mladí jste tak odpovědní a pracovití. Děláte záslužnou práci! To máte pravdu, řekl s vervou, sbírám tu pravidelně. To byste nevěřil, čeho jsou lidé schopní! Po chvilce se na mě ale podíval s příměsí studu a odhodlání ve tváři a řekl: Už mě to nebaví, brzo s tím skončím. Chci se vrátit do školy a studovat. To vám schvaluji, odpověděl jsem a pomalu jsem se s ním loučil. Ať se vám daří, zavolal jsem a zamával mu. Vážím si toho, co děláte, přidal jsem a ujížděl dál směrem k domovu.

 

Hlavou se mi honili různé myšlenky. Mladík se možná cítil zneuznaný a práce tohoto druhu mu mohla přijít ponižující a nedůstojná. Snad by se chtěl vyrovnat svým vrstevníkům? Jsou však tito takového srovnání hodní? Cítil jsem, že si ho v hloubi srdce vážím právě pro to, že dokázal být jiný než někteří jeho vrstevníci. Měli by si ho vážit. Všichni, kdo mu tak (bezstarostně) připravují práci, by se mohli zastydět. Práce onoho mladíka získala v mých očích od té chvíle svůj hlubší význam. V duchu jsem se ptal sám sebe: Je vyčíslitelnost práce penězi jediným kritériem její hodnoty pro společnost? A můžu si koupit druhého, aby zametal zbytky mé důstojnosti? A kam se vůbec poděla lidská důstojnost? Sem tam probleskne, ale málokdo si jí všímá. Že by přece jen bylo na té charakteristice 21. století něco pravdy?

 

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Philosophia nos et alia multa et hoc, quod est difficillimum, docuit, ut nos ipsos nosceremus.

REPUTACE AUTORA:
0,00