Potřebujeme etiku?

sobota 10. červenec 2010 20:40

Proč potřebujeme přemýšlet o etice? To je otázka, na kterou se pokusím odpovědět a kterou bych zároveň rád předložil vám všem, zainteresovaným čtenářům tohoto blogu. Doufám, že vážné téma neodradí, ale spíše přiměje k usilovnějšímu přemýšlení.

 

V dějinách lidstva se mnoho myslitelů zabývalo tématem, zda je etika potřebná - jak pro jednotlivce, tak pro společnost. Vznikaly různé etické teorie. Lidé hledali měřítka, vzory a normy svého jednání – v sobě, v okolním světě či ve zjevení od Boha. Definovali zákony a předpisy, podle nichž se jim dařilo i nedařilo žít. Známé antické úsloví leges sine moribus vanae nám říká, že zákonodárství vychází z místních, časových, kulturních, zvykových a dalších daností té které společnosti. Zákony vždy vyjadřují a do jisté míry odrážejí současný étos určitého společenství, národa, země. Ať už chceme nebo ne, každá doba, každé společenství (rodina, obec, stát), mají své zvyky, a způsoby chování, jimiž a skrze něž vyjadřují kým jsou a chtějí být. Etika je však více než zákonodárství, neboť ho předchází a překračuje. Zabývá se, jednoduše řečeno, přemýšlením o tom, podle jakých norem a pravidel se chovám a žiji. Není ovšem jen jakousi deskriptívou současných (či minulých) pravidel života, ale hledá i důvody, příčiny a smysl etických měřítek. Proč se mám chovat nebo nechovat právě tak, jak se nyní chovám?

 

Z této souvislosti vyplývají otázky: Kdo nebo co je měřítkem a normou mého chování? Kdo nebo co mi říká, abych se choval právě takto?

 

Mohu hledat v sobě, ve svém svědomí, ve svém pohledu na svět a prožívání. Nemusí to znamenat, že bych se neřídil podle vnějších a daných pravidel a zákonů. Řídím se jimi natolik, nakolik jsem schopný a ochotný je přijmout za své.

 

Nebo mohu hledat etická měřítka v okolním světě, v chování druhých, v současných či tradičních modelech života. U svých nejbližších, přátel, v konvencích. Mohu být (více či méně) omezován zákony, ale mohu na druhou stranu i svobodně přijmout pravidla (přísná i prospěšná) různých společenství (např. církví), jež si ukládám svobodně. Hledání měřítek v sobě a v okolním světě se nevylučují, ale spíše doplňují.

 

Třetí oblastí, již letmo zmíněnou, je oblast náboženská. Hledám zde odpovědi na nejhlubší otázky (nejen etické) a věřím (či nevěřím), že ke mě promlouvá i sám Bůh. Tato třetí oblast nevylučuje předchozí dvě a většinou čerpá základní orientaci a východiska právě v nich.

 

Potřebuje dnešní globální svět pro své další trvání určitý globální étos? Je vůbec možné, aby celosvětové společenství mělo nějaké společné měřítko a jestliže ano, co by jím mělo být? Nezávání to skrytou diktaturou? Není to omezování svobody jednotlivce či dokonce celých národů?

 

Je jasné, že žádný vnější či vnitřní nátlak nepřesvědčí a nepřiměje opravdu svobodného člověka, aby jednal určitým způsobem – ztratil by tím právě svou svobodu. Svoboda se zdá být tím, co si každý střeží a co pokládá za svůj největší poklad. Aspoň by tomu tak mělo být. Proto ani sebevznešenější globální étos nemůže fungovat na bázi donucení. Nežijeme v ideální říši a jsme denně vystavováni tlakům, větším či menším, přirozeným i méně přirozeným, které nám dávají jasně poznat, že s naší svobodou to není až tak ideální a bezproblémové. I o tom je etika.

 

Ale vraťme se k zpět k našemu globálnímu pohledu. A buďme konkrétní. Nedávná ekologická katastrofa v Mexickém zálivu, odeznívající celosvětová finanční krize, otazníky nad modus vivendi Evropské unie a válčící Blízký Východ – není řeč o globálním etickém étosu jen jakýmsi zbožným přáním? Lidé jsou nezodpovědní od nepaměti, obohacují se na úkor druhých a sváry i války jsou staré jak lidstvo samo. Není snazší mávnout rukou, žít dál zdánlivě pohodlným konzumním životem v malé české zemi a nehasit co nás (zatím) nepálí?

 

Etika rozhodně není o mravokárcovství a má ještě jeden důležitý moment. Ten si uvědomíme, když si vzpomeneme, kdy jsme naposled udělali něco, čeho jsme poté litovali a co nám leží ve svědomí. I to je, řekněme, nepřímým důkazem, že hledání etických principů a hodnot, od kterých může být samozřejmě naše aktuální chování na hony vzdálené, je smysluplné. A můžeme dokonce říci, že člověk by bez hledání etických měřítek nebyl už ani člověkem. Etiku tedy potřebujeme. Každý člověk potřebuje hledat měřítka a vzory pro svůj život. A každý má výsostné právo i povinnost to dělat svobodně a odpovědně.

 

Závěrem nám z výše uvedeného logicky vyplývá minimálně jedna dosti obtížná otázka. Přijmeme-li skutečnost, že hledání etických principů a hodnot je člověku vlastní a že v sobě člověk nosí jakousi přirozenou tendenci tak činit, kdo nebo co je měřítkem a kritériem úspěšnosti tohoto snažení?

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Vojtěch Šimek

Philosophia nos et alia multa et hoc, quod est difficillimum, docuit, ut nos ipsos nosceremus.

REPUTACE AUTORA:
0,00